příběh jedné dívky: povídka

20. června 2008 v 12:37 | Kájka |  směska..
všichni o ní říkali,že je zvláštní,že je divná....a to byl jediný důvod,proč jí okolí opovrhovalo...když šla po ulici,všichni ji přehlíželi...šla po ulici...plakala,lidé se při pohledu na její uslzenou tvář odvraceli a dělali,že ji nevidí,jen aby se nemuseli zabývat tím,proč je asi tak smutná...Jen tak procházela městem,které bylo plné lidí,ale ani jeden člověk se o ni nezejímal...šla,šla daleko,neměla žádný cíl,jen chtěl jít daleko,hodně daleko od všeho a od všech,kteří jí tak ublížili...došla až do míst,kam dřív chodívala,kam chodívala se svým klukem Honzou....došla až do parku,který dřív býval jejich tajným místem...už dlouho byl opuštěný,nikdo se o něj už dlouho nestaral,na někoho by působil dost strašidelně,ale ona milovala tyhle místa,místa,kde může být sama,místa,na která nechodí ti,kteří jí jen ubližují....procházela parkem,nejednou se před ní objevilo jejich místečko,místo,kde stál krásný vzrostlý buk,na kterém byly vyryty jejich jména,rozplakala se....
Nikdy se o ni nikdo nezajímal,všichni se jí stranili,až do té doby,než na jejich školu přišel novej kluk...byl to Honza,už když ji poprvé uviděl,její smutnou tvář,hned šel za ní,a zeptal se jí,co ji trápí a proč brečí!Říkal,že je škoda,aby tak krásné oči byly plné slz...Někoho jako byl on nikdy nepoznala,otřel jí szly z tváří a krásně se na ni usmál,ani si nepamatovala,kdy se k ní naposled někdo tak krásně choval....byla to láska na první pohled....od toho dne,už je všichni vídali jen spolu,jednoho dne ho zavedla do tohoto parku...vždycky,když ti dva chtěli být jen spolu....šli sem....právě zde,pod tímhle stromem jí poprvé vyznal lásku,poté na věčnou památku toho momentu vyryli svá jmén do kmene...
Jednoho dne se zase domluvili,že se sejdou na jejich místě....dívka už tam stála,čekala tam na něj....5 minut uběhlo a on nikde,čekala dál....5minut,10minut...už tam čekala celou hodinu,řekla si,že se možná někde zdržel....vytočila jeho číslo,ale nikdo to nebral....řekla,si že možná zapomněl,šla už směrěm ven z parku směrem k jejich domu....zazvonila na zvonek,otevřela jeho maminka,celá ubrečená.... "Copak potřebuješ děvče?"zaptala se... "Prosím,je doma Honza?" matčin pláč se zesílil...ale i přes něj ze sebe vydala pár jasných slov...."Víš,Honza není doma.....už nikdy nebude...Když šel po škole ven,spěchal a nepodíval se,když přecházel silnici....srazilo ho auto,když přjela záchranka bylo už pozdě...."a neschopná dalších slov,plakala dál.....dívka jako kdyby nechápala význam jejích slov,stála jako opařená dál,neschopná ničeho,po nějaké chvíli odešla.....a teď,teď stála tady....všechno krásné,pro ni v životě představoval on...teď už je ale pryč a už se nikdy nemá vrátit!Přepad ji pocit naprosté bezmoci a zoufalství....co bude jen dělat?!znava se podívala na ta jména,která jí pořád připomínala,to co bylo,jaké to bylo krásné...ale jaké bez něj to bylo nesnesitelné,věděla,že bez něj žít nedokáže.....sedla si pod ten jejich strom...otevřela svou školní tašku a z pouzdra vytáhla nůžky...napadlo ji napsat nějaký dopis na rozloučenou,jenže ona neměla,komu ho adresovat....maminka jí zemřela už,když jí bylo 5 a její otec ani neví,že má dceru,žije v dětském domově,kde nemá žádné kamarády,ve škole se s ní taky nikdy nikdo nebavil,nemá komu psát dopis....
"Miluju tě,brzy se znova shledáme lásko...."to byla její poslední slova....její nůžky až překvapivě lehce,prořízly její lehce viditelné žíly na její bílé drobné ručce,po které v ten moment začala stékat rudá krev,usmála se,vzhlédla k nebi a dívala se tak dokud její víčka nebyla příliš těžká,naposledy vydechla....
Nikdo ji nehledal,první noc si ošetřovatelky v ústavu řekly,že zas jen někde přespala....až po pár dnech ji začali hledat....našli ji...když pak ve školním rozhlase zněla zpráva o její smrti,někteří ani nevěděli o kom je řeč,jiní se zamysleli....zamysleli se sami nad sebou...snad její smrt nebyla úplně zbytečná....
zdroj:http://deniscinblogisek.blog.cz/0708/navzy-spolu

sen otce.. povídka

20. června 2008 v 12:30 | Kájka |  směska..
...a pamatuješ si,jak jsi se chtěla stát baletkou?
....a tys mi předtím nechal udělat taneční piškotky přesně na míru,ještě před tím,než jsem správně dokázala vyslovit Demi-plié.
Víš,já si moc přál mít doma primabaleínu....a jak jsi byla rozkošná v těch minišatičkách.
Ale tatí,kolikrát ti mám vysvětlovat,že to nejsou minišatečky,ale baletní sukýnka neboli petite jupe.

..ale francouština,ta ti šla,četla jsi si Villona v originále.Dodnes vidím tu knížku,jak leží na tvém nočním stolku.
...no fránina,ta jo,ta mi šla.Ale do toho klavíru jsi mě nutit neměl,to byl skutečný očistec.
Já vím neměl....však jsem tě tím tak dlouho netrápil.

No chvíli mi trvalo,než jsem se smířil s tím,že z tebe nebude baletka ani klavírní virtuos.To víš,rodičkovské sny.Proto jsem se tak těžko smiřoval z tvého přechodu z baletu na gymnastiku,ale potom jsem byl rád,že to vůbec děláš.

Chvíli jen tak mlčeli..

Už budu muset jít,miláčku můj.Ale za tebou brzy přijdu,nic se neboj.
Já vím,tatí,tak běž,utíkej za mámou

Naposled se shýbl k jejíu hrobu,ještě pootočil vázou s čerstvými květinami a do ticha hřbitova zašeptal:"Miluju tě,holčičko moje
 


Hrob.. povídka

20. června 2008 v 12:21 | Kájka |  směska..
Odpusť kočičko já nevím ,jak tě mám oslovit. Ale přesto ti musím napsat tenhle dopis když Tě nesmím vidět.Mockrát sem byl v nemocnici,ale pokaždé mě odehnali jako zloděje.Vážně ,já ti chtěl ukrást tvůj polibek.Tvůj úsměv.Ale oni mě nedovolili nic jen tenhle dopis.
Lásko prosím vrať se zpátky.Já už dávno zapomněl na tu sobotu ,co se to stalo.Vím,že je to pro tebe těžké když ti to všechno připomínám ,ale já jinak nemůžu.Vlastně za všechno můžu já .Věděl jsem už dávno ,že se líbíš Petrovi.Ale já ti věřil,přestože tě hltal těma prokletejma očima na každém kroku.Byl to můj nejlepší kámoš ,ale měl jednu hnusnou vadu,strašně rád přebíral holky.
Když se jí nabažil poslal ji do háje,proto jsem ze začátku na tu zábavu nechtěl jít.Petr mi taky říkal , že bere auto,ať jedeme s ním.Ale tys dobře věděla že mě přemluvíš a to se ti podařilo.Tenkrát jsi byla hezčí než kdy jindy .Mělas nové džíny a báječné tričko.A on na tebe neustále civěl.Celý večer jsi tancovala jen s ním.Ne, já ti to nevyčítám, vždyť ses mě ptala , jestli můžeš s Petrem tančita já řekl:,,Proč ne." Víš jak mi bylo ,když jste šli spolu ven.Petr byl opilý ,ale dobře věděl, co dělá.Když šel kolem mě ,tak řekl:,,Tak co ty paroháči?"A já udělal chybu že jsem mu nedal po hubě a nechal ho jít.To jsem dělat neměl.Ale nemohl jsem vědět , že spolu pojedete autem.On byl ještě takové prase,že se odvážil v takovém stavu řídit.Jak jsem se dozvěděl,že jste odjeli,šel jsem spát ke kámošovi.Ale asi za hodinu za mnou přiletěl Píďa že se někde stal strašný bourák.Byl udýchaný a říkal že je tu VB.Letěl jsem zpátky do kulturáku.Nevěděl jsem,co se komu stalo, ale měl jsem takový divný pocit.Polykal jsem slzy,a dusil se úzkostí.V sále byl zmatek,nikdo nevěděl,co se dějea VB řádila.Nenápadně jsem proklouzl kontrolou mezi dveřmi a vyletěl ven.Letěl jsem k místu kde se to stalo.Protlačil jsem se davem lidí a pak jsem uviděl Tebe.Ležela jsi hlavou na předním skle.Tvé husté,kaštanové hlasyslepené krví,visely splihlé kolem krku,tvá tvář se podobala kusu zmačkaného hadru.Z úst Ti vytékal pramínek krve, ruce bezvládně viseli podél těla.Běžel jsem pryč,daleko,co nejdál od toho strašného místa.Běžel jsem pryč,ani nevím kam jsem došel.Jen vím,že jsem si lehl do trávy a začal řvát jako malý kluk.Ta strašná nehoda krutě kontrastovala s ranními červánky.Začalo svítat.Na obloze bledly poslední hvězdy ,které ještě před chvílí měly sílu svítit šťastným milencům na cestu jejich štěstí.Víš,miláčku,ty červánky mi připomínaly tvoji tvář.Přesně tak ses tvářila ,když jsem tě poprvé políbil.Až v pondělí jsem se dozvěděl, že tě Petr v autě začal líbat ,pustil volanta největší rychlostí vrazil do stromu.Ale proč to vlastně píšu ,vždyť už nikdy neotevřeš oči,už tvé rty nepolíbí mou tvář,protože ty, ty už neexistuješ.Ano zemřela jsi dřív než jsem ti stačil říct,že tě miluju víc než kdy v životědovode kdo pochopit.Ale já tenhle dopis s kyticí 18 bílých růžípokládám na tvou rakev a to bude mj poslední důkaz mé umírající lásky k zemřele dívce. ... povídky.. od ...http://deniscinblogisek.blog.cz/0709/hrob

neskutečně krásná povídka.. NÁHROBEK

20. června 2008 v 12:16 | Kájka |  směska..
Všude bylo vedro,k zalknutí,jen na hřbitově byl chlad.Za vysokou zdí,až v rohu hřbitovabyl hrob,jehož náhrobek upoutával pozornost lidí,kteří občas zašli na samí konec hřbitouva s touhou najít něco zvláštního.Z náhrobkuvyzařovala tvář dívky,která byla v té době,která náležela této fotografii,velmi šťastná.Její úsměv byl tak krásný.Před hrobemstál chlapec a smutně se dívalna náhrobek,jenž měl ve svám záhlaví citát:,,Kdekdo-li budeš,budeš-li poslouchat,najdeš mě vedle."
Tomu chlapci mohlo být tak 18 let,stál tam ve stínu lip,v ruce držel kytici krásných kopretin.Hladil je a na ruce mu chvílemi padaly slzy.Já tam stála v pozadí s trochou zvědavostí a pozorovala jsem ho.
Stál tam snad už tři hodiny,ani jednou se neotočil,ani jednoduše nepodíval jinam,než na tvář té dívky.Přistoupila jsem blíž,abych mu viděla do tváře.Uviděl mě ani by mě ani nevnímal,kdybych na něj nepromluvila.Byl hezký a mě se zdálo,že jsem snad hezčího kluka nikdy neviděla.Bylo divné,že takový kluk není někde na koupališti,kde by byl určitě obklopenspoustou dívek,že tu stojí a padají mu slzy.Když jsem se mu podívala na rty,uviděla jsem,že si s někým povídá,ale nikdo tu nebyl.Až po chvíli jsem si uvědomila,že slova,které vypouští přes try jsou určenaněkomu ,kdo už na věky spí.Byla to slova pro tu neobyčejně krásnou dívku.Šeptal něco,ale já mu nerozuměla.
Až po chvílivzlyk zesílila on šeptal:,,Proč jsi mi odešla?"V té chvíli bych se nejraději ztratila a nebyla toho svědkem.Poté položilkvětiny na hrob,otevřel lucerničku a zapálil svíčku.Vyndal z kapsy kapesník,otřel si oči a zahlédl mně.Na chvíli se zastavil a svýma krásnýma očimase na mě podíval.Byl to pohled velicesmutný,ale měl sametově měkký hlas.,,Ahoj něco potřebuješ?"promluvil na mě.Nezmohla jsem se ani na slovo.Zeptal se mě znovu a v tom jsem se rozbrečela.Šel ke mě,řekl,ať nebrečím,že život je zlý.Dovedl mě k lavičce a půjčil mi kapesník.Byla to hrozná chvíle.,,Promiň,já nechtěla,"řekla jsem.,,To nic"řekl a začal mi vyprávět svůj příběh.
,,Jmenovala se Klárka.Začali jsme spolu chodit.Poznali jsme se u kamaráda na oslavě.Líbila se mi a tak jsem šel pro ni,abychom si zatancovali.A pak jsem ji pozval na drink.Připadala mi jako bohyně,kterou mi musel někdo seslat.Povídali jsme si spolu a pak jsem ji doprovodil domů.Druhý den jsme pak byli na koupališti,kde jsme se také poprvé líbali.Potom nastalo mnoho nádherných dnů.Po půl roce jsme spolu poprvé spali.Chodili jsme si naproti ke škole.Jen jednou jsme se spolu pohádali,netrvalo to však dlouho,po hodině jsme zase byli spolu.Chodili jsme spolu do kina i do divadla,téměř jsme se od sebe nehnuli.Naše parta nám říkala ,,snoubenci"."
Když mi Martin o tom všem vyprávěl,bylo mi zase do breku.Nedovedla jsem udržet slzy,brečela jsem a brečel i on.Kvetoucí lípy a stromy kolem byly jedinými svědky naší rozmluvy.
Jeho oči měli takový divný smutek a žal,jaký jsem ještě nikdy neviděla.Bylo zvláštní vidět brečet kluka.,,Když jí bylo 17 chodili jsme spolu právě rok.Oslavovali jsme to s kamarády na chatě u rodičů a potom jsme se šli koupat.Bylo nádherné se spolu ve vodě milovat a potom celou budoucnost.Ráno kámoši odjeli a mi zůstali sami.
Udělali jsme si slavnostní snídani v trávě a v té chvíli jsem byl nejšťastnější člověk na světě."Když dokončoval vyprávění,zpomaloval věty a oči se mu zalévaly slzama.Potom začal vyprávět ten smutný den...,,Byla právě takové vedro jako dnes a my se rozhodly,že si výjdeme do přírody.Jeli jsme k nádhernému jezeru kousek od nás,kde většinou nikdo není.A i dnes jsme tu byli sami.Klárka byla ten den nádherná.Měla úplně nové šaty a vlasy rozevláté.Byl jsem šťastný...Večer se blížil a my jsme se rozhodli jít si zatancovatna ples.Lidé se po nás koukali a říkali jaký jsme nádherný pár.Když zábava skončila,jeli jsme domů každý jiným autem.Naposledy jsme se políbíili,objali a každý jel svou cestou.Přišel jsem domů a šel spát.Uprostřed noci mi zvonil telefon,do nemocnice přivezli těžce zraněnou dívku,která si přeje,abych tam přijel.
Celou dobu jsem utíkal,ani nevím,jak jsem tam doběhl.Otevírali mi dveře a dívali se na mě utrápeně.doběhl jsem do jejího pokoje.Okolo postele seděli rodiče.V jejich očích byl pohled,na který nikdy nezapomenu.Řekla mi,,Nechce se mi umírat,ale musí to být."Pak se obrátila na rodiče a tichým hlasem,který jí byl tak cizí,řekla:,,Za všechno,co jste pro mě udělali,vám děkuji."
Držel jsem jí za ruku a ona hlasem kterýse těžce nesl pokojemřekla:,,Moc Tě miluji a nechce se mi od tebe.Dones mi někdy kopretiny,nenechávej můj hrob prázdný.Navždy tě budu milovat.Měla jsem vás všechny ráda,rodiče,tebe,jediného v mém životě."Potom usnula a my jsme museli odejít.Její mamka se zhroutila a její táta se zalitýma očimaslzami ji podpíral.Já vyběhl ven,začali mi téct slzy.Najednou jsem byl sám.Chtěl jsem umřít.Dávali ji jen malou naději.
Celou noc jsem prochodil a nevěděl,zda ještě žije.Svitalo a nastal nový den,ale mě bylo moc divně.
Zemřela brzy ráno na vnitřní krvácení.Naposledy mě dovolili podívat se na ni a pak jí odvezli.Stál jsem tam na chodbě a tekly mi slzy jako hrachy.Nechtěl jsem věřit,že moje jediná zemřela a že už ji nikdy nepolíbím,nepohladím,neobejmu...
Celý měsíc jsem potom nikam nechodil.Vykašlal jsem se na školu ,na všechno úplně jedno.Každý den jsem stál u jejího hrobu a vyčítal si,že jsem jí nechal jet samotnou.Kdyby jela se mnoutak by se jí nic nestalo.Narazil do nich opilí řidič.
A teď už rok sem den co den .Nechci se bavit s lidmi,ty jsi první,s kým mluvím.Nevím,ale cítím,že ty jsi jediná,kdo mi rozumí.Nech si ale všechno pro sebe,prosím!Lidi jsou zlí.Nikdy už nechci s žádnou holkou chodit.Tak a teď běž a nech mě tu samotného."S těmito slovy se se mnou rozloučil a já cítila,jak se propadám někam hluboko a nechce se mi zpět.Jak je ten život nespravedlivý!
Ještě několikrát jsem se s ním viděla.Potom odešel na vojnu a psali jsme si.Zůstali jsme přátelé,jezdili na výlety,ale nikdy nás nenapdlo,že bychom mohli spolu někdy žít.
Tak uplynul čas a Martin má teď na hrobě každý denkytici kopretin jen ode mě.Je to právě měsíc,co se zabil v autě.Všichni mu říkali ,,sebevrah",ale jen já jsem věděla,proč to udělal.Bylo to pro něho vysvobození.
Všude je vedro jen na hřbitově chlad,který je protkám žilkami bolesti.Sedím pod rozkvetlou lípou a v ruce držím kopretiny.Oni tu leží vedle sebe a jsou stále spolu.A tak tu sedím a piovídám si s nimi-jsou tu se mnou.....http://deniscinblogisek.blog.cz/0709/hrob

povídka... : Poslední slova

20. června 2008 v 12:05 | Kájka |  směska..
"Bylo jí šestnáct let..." začíná vyprávět maminka příběh, jenž se odehrál za dob, kdy seděla v lavici tak, jako dnes já
"Jak jsem řekla.Bylo ji šestnact let. Byla to krásná holka. Kam vešla, pořád se smála, zářila jako hvězdička na nočním nebi. Nikdy se na nikoho nenaštvala, vyzařovala z ni jen dobrá nálada a na všechny byla vždy milá.
Ve třídě měla i svou nejlepší kamarádku. Byly to kamarádky na žiovot i na smrt. Kam šly, vždy byly spolu. Nejen že měla kamaradku, ale i milujícího kluka. Moc jim to slušelo, chovali se k sobě krásně...Každý jim jejich lásku záviděl...Vlastně měla všechno, co si mohla přát..."
Vypráví maminka s jiskrami v očích, potom ale ztiší řeč a do očí se ji nahrnou slzy:
"Pamatuji so to, jako by to bylo dnes. Vešla jsem do třídy a spatřila ji sedět v lavici samotnou. Její nejlepší kamarádka si ji ani nevšimla a bavila se s nějakou jinou holkou. Podívala jsem se ji do očí ale ona uhla pohledem, Spatřila jsem, jak se snaží zadržet pláč. Rty, které se vždy smály, se náhle nepohly.Bylo strašné ji takhle vidět, vždyt to nebyla ONA!
A tak to trvalo přesně týden. Seděla v lavici sama, kamarádka si ji ani nevšímala...Uběhl týden, kdy s nikym nepromluvila, na nikoho se nepodívala...
Jednou ráno přišla do škoy a střetly jsme se v šatně. Podívala se na me a spustila: - Ona mě nechala, neřekla důvod a vykašlala se na mě. Opustila mě jako kus hadru. I on mě nechal, řekl že s ubrečenou holkou nebude, nemá náladu mě utěšovat. Rozešel se semnou. Připadam si jako opuštěna hadrová panenka na skladu. Už mě tenhle život nebaví. Nemám pro co žít...- To byla její poslední slova a pak ze školy utekla. Už nepřišla. Myslely jsme, že je nemocná, ale pak nás zarazil černý prapor nad okny naší školy. Do třídy vešla profesorka a oznámila nám, že spáchala sebevraždu....
Vyhrkli mi slzy...Vzdyt já byla poslední se kterou mluvila!
Na pohřbu bylo mnoho lidí, nikdo se nemohl ubránit slzám...Někde v dálce jsem zahlédla JEHO! Stál tam a plakal, jenže ja ho nenáviděla, nenáviděla jsem ho za to co udělal, že ji nechal se trápit....Měl zemřít on NE ona!"
Těmito slovy ukončí mamka své vyprávění a já se pustím do pláče...Dnes ji mohlo být 34 let a mohla by být štastně vdaná a mít děti. Místo toho je už 18 let tady- pod zemí -. Díváme se společně s mamkou na hrob, dnes už ženy, a pláčeme.
Položíme na hrob společnýma silamhttp://deniscinblogisek.blog.cz/0709/hroba kytici a odcházíme. Mamka si otře slzy a řekne: "Boruwko, i když ti někdo hodně ublíží, neber si život, je to to nejcenější co máš!

.. tuhle písničku lofuju úpa moc.. :-)

19. června 2008 v 13:13 | Kájka |  směska..
achojky lidišky.. Mno tak akorát máme za sebou první vystoupení.. myslim, že se dá říct, že dopadl vcelku dobře. Asi tak za tři hodiny a pul máme další vystoupení.. tak nám držte palce. Jinak se dá říct, že mámk dneska dobrou náladu... ťuk, ťuk...:D.. abych to nezakřikla všechno.. tak páá a poslechněte si tu písničku.. je vážně úžasnáá..

... o5 muzika.. :D

17. června 2008 v 12:22 | Kájka |  směska..

Trošku starší.. ale prostě jsem to sem nemohla nedát...:D.. JENOM Z PRINCIPU

17. června 2008 v 12:20 | Kájka |  Já a Kačenka.. joj .. xDxD
Takže...mno prostě na nádraží v Benešově...Autobus samozřejmě nejede...a my už celkem nervní.Navíc nás propaluje pohledem jakási podivná rodinka hned vedle.No kdo by z toho necvokatěl...xD xD xD
(projíždí kolem nás už asi desátej autobus)
,,Ehmm...!"
,,Ale ten příští to už určitě bude,já to cejtim v kostech xD..."
,,Ještě jednou řekneš,že to cejtíš v kostech,tak tě nakopnu!"
(projede další autobus...)
,,Ale ten další to už prostě musí bejt...Vidíš toho řidiče??Sedí!!!"
,,Jo...a cejtíš to v kostech,co???"
,,Jo!A nehoupej se na tom zábradlí nebo spadneš...Jako ne že by tě byla škoda...Ale jenom z principu xD xD xD"
(následuje totální výtlem)
,,Joo tak z principu?"
(o dalších patnáct minut později)
,,A víš určitě,že to jede ze třináctky??"
,,Prosimtě neboj...tak to tam snad bylo napsaný,ne??Cejtim to v kostech..."
,,Ty..."
,,Tak víš co?Zeptáme se támhletoho řidiče."
(jdeme k onomu tajemnému sedícímu řidiči)
,,Tak se zeptej."
,,Nééé ty se zeptej"
,,Proč porád já??"
,,Dyk jsme jak malý děcka...Víš co?já jdu."
Káta: ,,Brý den.Prosimvás newíte v kolik jede autobus do Bystřice??"
Řidič(dloube se v nose a přemýšlí): ,,Nooo...Ted měl jet asi před deseti minutama...a pak pojede ve třištvrtě..."
Káta: ,,děkuju...A z kolikátky?"
Řidič: ,,Určitě ze dvanáctky..."
(tentokrát na správném stanovišti)
,,Já tě jednou zabiju!!!xD xDPrej ze třináctky....už tu sedíme dvě hodiny a ještě se jak blbky divíme,že nejede..."
,,Prosimtě..."
(autobus konečně přijíždí a my se konečně dostáváme ke mě domu...)
xD xD xD No nic no....Bylo to hustý...A to je teprv začátek....xD xD

.. a hlavně, že sázka co:D:D

17. června 2008 v 12:17 | Kájka |  Já a Kačenka.. joj .. xDxD
Takže.. :D u mě zasejc byla Kačenka na výkend.. a řeknu vám byl to mazec.. mno ostatně jako vždycky.. :D:D... v sobotu jsme zahájily kuřecí válku:D.. kdo neví.. nepochopí:D.. pak jsme byly na bowlu a večír jsme tak trochu stanovaly:D:D.. že?..
ukázky z našich origináních rozhovorů..: K:
Na něčem sedím, ale radši vůbec nepřemejšlim na čem.....xDxD...
.....
....sedíme....
,,Kssssssssssssss..........kkkktttttttttt.....ksss...ktttttttt"
,,Co....to děláš ???!"( kájka nechápavej,až vÿděšenej pohled)
,,To jsou naše iniciááályyyy!!!!!!!!":D:D:D:D:D
¨
..... A najednou se před ní zjeví duch a ona jde k ní. Když se k ní přibližuje říká jí.... jakou si si koupila druhou naušnici:D:D...
..... vidí chlapečka jak se na něj řítí kamion .. on se na ní podívá napřáhne k ní ruku a .. ukáže mír, jako jsme my ukazovali dneska na ty lidi:D:D
.. mno prostě.. ¨Mír....xD...:D:D:D

Niceland - Come on

17. června 2008 v 12:08 | Kájka |  směska..
Mocky mi přirostla k srdíčku:D:D.. jo jo.. a víme kdo za to z velké části může vid Kačí:D:D...

pro moe sbéčka...

9. června 2008 v 20:38 | Kájka
achojky !! mno tak dobře.. jen ci vám povědět, že prostě nemůžu být denně na netu.. já na to prostě nemám čas.. takže se omlouvám za nedostatek komentářů.. prostě to nejde.. no jo.. ale určo vám nebránim vymazání mě ze svých sbéček.. ale chápejte... bych taky ráda normálně existovala..!!
... paa:-*

.. smutný moc

1. června 2008 v 17:06 | Kájka |  směska..



.... taky moc hezký

1. června 2008 v 13:12 | Kájka |  směska..



smutný příběh

1. června 2008 v 12:18 | Kájka |  směska..

jen menší informace

1. června 2008 v 0:56 | Kájka
tak.. jsem se vrátila z výletu.. řeknu vám.. moc se povedl! Byl vážně moc fajn..

Další články


Kam dál