S tebou...

10. března 2008 v 21:31 | Kájka
... Jsem prohlížela starý časopisy a našla jsem tak jednu nááádhernou povídku ... jsem z ní úplně nemohla.. rozhodně si jí přečtěte!!!
Lehce otáčel stonek kopretiny mezi dlouhými prsty. Seděl v trávě a všude kolem něj to přímo vonělo létem. Sklonil hlavu, aby tu krásu neviděl, skousl si spodní ret tak, až se mu zbarvil do ruda, a přivřel víčka pevně k sobě ve snaze zadržet za nimi tichý příval slz.
Ani nevěděl jak se sem dostal - nohy ho sem prostě sami donesly. Spílal si za to, že je tady, ale zároveň tu byl rád. I když to tolik bolelo… Seděl totiž na jejich místě, přesně tam, kde to měla tak ráda…. A kde je nyní sám, bez ní. Objal svá kolena a pevně si je přitiskl k hrudníku. Teď už se neubránil byť potlačovanému vzlyku…
,, Proč? " zašeptal ztěžka. Chvěly se mu rty a bolestí sotva mluvil, třásl se mu hlas ,, Proč lásko? "
,, Ne! Dost! "vyrážela ze sebe mezi výbuchy smíchu - šimral jí, a to tak důkladně, že se až svíjela smíchy. ,, Pozor ať si nelehneš na včelu! "varoval ji, když se snažila odkutálet po trávě pryč od jeho doteků. ,, Tak toho se fakt nebojím, " usmála se na něj. Lehl si do trávy vedle ní na bok a podepřel si hlavu rukou, aby na tmavovlásku lépe viděl.
,, A čeho ty se vlastně bojíš?? " zeptal se se zájmem a usmíval se na ni.
,, Bojím se toho, že… to jednou skončí. Protože je to příliš krásný na to, aby… " špitla se sklopenými víčky. Tehdy mu to přišlo roztomilé, pousmál se nad jejím uvažováním a přivinul si ji blíže k sobě, aby ji utěšil. ,, Lásko, tohle nekončí, věř mi. Miluju Tě. Miluju a vždycky budu, ať se stane cokoli… " ujišťoval ji tichounce do jejích temných vlasů, sliboval jejím horkým slzám a přísahal jejím rtům.
Na dlouhých černočerných řasách se mu třpytily a houpaly horké slzy, zatímco roztřesenými prsty pomalu otrhával bělostné květní lístky kopretiny. Rozechvěle pozvedl ukazováček a přiložil jej na své rty, kde stále cítil doteky těch jejích. Chvíli tam prst nechal a jen tiše vzpomínal, pak mu ale došlo, že už se jejich rty nikdy víc nedotknou.
S prudkostí a zuřivostí, která se v něm nashromáždila díky potlačovanému stesku a zármutku, odtrhl další světlý lístek kopretiny, který se snášel k zemi v ladných kruzích….
Spojené ruce. Dlaň v dlani. Procházeli se parkem. Spolu….
Ne! Ne, na nechce vzpomínat. Ne, na tu procházku v parku ne.. Jenže čím víc se na to snažil nemyslet, tím víc se mu onen okamžik vtíral pod zavřená víčka… A znova.. A zas…
Utíkala před ním parkem. Proplétala se mezi stromy a se smíchem se na něj ohlížela…
Tmavé vlasy jí přitom povlávaly kolem hlavy a temně se třpytily jako protkané diamanty. Náhle se ale zastavila.
,, A mám tě! " zvolal radostně, když ji doběhl. Ihned mu však úsměv zamrzl na rtech - poznal, že s jeho láskou není něco v pořádku. ,, Co se děje, zlato? " zeptal se poplašeně. Neodpovídala, měla zavřené oči a hlavu skloněnou k zemi, jednu ruku měla přiloženou na spánku a ztěžka se snažila popadnout dech. ,, Proboha, co se děje? " začínal zmatkovat a ukazováčkem jí pozvedl bradu tak, aby jí viděl do očí. Pomalu je otevřela a zadívala se do těch jeho. ,, Co se stalo, lásko? Jsi v pořádku? " ptal se. Vyplašila ho. Otevřela ústa, aby odpověděla, ale nevyšel přes ně žádný zvuk, až když si po chvilce odkašlala byla schopna mluvit. ,, To nic, " odpověděla a pousmála se na něj, aby jí uvěřil. ,, Už je to dobrý. "
,, Vážně? " nevěřil, vždyť byla bílá jako čerstvě padlý sníh.
,, Jo, vážně, nemusíš se bát, lásko, je to v pořádku, " znovu stvrdila svou lež úsměvem.
,, Ale vždyť - " chtěl namítnout, nedostal se mu však prostor, neboť se tmavovláska skácela k zemi… ,, Ne " zašeptal se zavřenýma očima.
,, Ne! " rozkřikl se a ruku, kterou měl dosud položenou mezi otrhanými lístky kopretiny, zatínal v pěst. ,, Ne, ne, ne, NE! "
Už na to nechtěl myslet, nechtěl to vidět.. Nechtěl si znovu prožít ten obrovský strach, když mu náruči otevřela ty své nádherné oči a probudila se tak z mdlob. Nechtěl, protože se v nich zrcadlily slzy.. slzy, které u něj měly premiéru - její první slzy bolesti a nezměrných obav…. Svíral ji v náruči a opatrně jí napolo stíral a napolo slíbával ty slzy. ,, Pověz mi to, lásko. Prosím. Mně přece můžeš říct všechno… "
Další perla, která si dělala cestičku po její tváři. A po jeho také….
,, Já…. Já nevím…. To… stává se to často… Nevím, co to je, ale.. " vysvětlovala šeptem, nemusela hlasitěji, byli si tak blízko, že mezi sebou měli mezeru jen pár milimetrů.
,, Ale co?? Pověz mi to.. všechno mi to řekni… já… pomůžu ti.. " Proč se mu tak těžko dýchá a mluví?? A proč cítí na tvářích stékat své vlastní slzy? Měl špatné tušení, nepříjemné mrazení procházející celým tělem a přicházejícím zevnitř jeho samotného…
,,… ale strašně to bolí.. jako.. jako kdybych už nikdy neměla otevřít oči… "
Tehdy to začalo.. To celé. To, co nakonec naplnilo její největší strach….
Černovlasý mladík si objímal kolena přitisknutá k hrudi a sotva znatelně se přitom pohupoval dopředu a dozadu s hlavou skloněnou a složenou na svých nohou. Pohupoval se snad proto, aby rozptýlil svůj žal a samotu. Samotu, kterou s nim sdílela o pár okvětních lístků ochuzená kopretina….
Ukazováčkem jí pomalu přejel po tváři. Pousmála se a zlehka se pod jeho jemným dotekem prohnula.
Měl vše, co si kdy jen odvážil přát… a miloval ji… k smrti. Tiskl si k sobě svou tmavovlásku, dýchal její vůni, opájel se její přítomností a vychutnával si jedinečnou sílu okamžiku. Zasypával motýlími polibky její tmavé vlasy, které nyní povlávaly v lehkém nočním vánku…
Stál s ní v objetí na balkóně pod letním nebem utopeném v sametovém hávu noci, nemyslel na nic jiného než na tu jedinou tmavovlasou vílu, která se mu spokojeně choulila v náručí a přála si umět zastavit čas. A někde v temnotě nad nimi právě padala hvězda…
Na karmínových rozechvělých rtech se zastavila drobná kapička smutku, jakoby jí bylo líto mladíkovy samoty, a proto jej nechtěla opustit. On si jí ale nevšímal, neuvědomoval si přítomnost oné slzy a nechal ji skanout a vpít se do džínsoviny svých kalhot. Teď už je mu všechno jedno, ať mu klidně kanou slzy, ať se klidně zboří svět a vše kolem něj zešílí…. Teď už na tom nezáleží…
Stalo se to chvíli potí, co ji objímal pod hvězdným nebem na balkóně a říkal si, že už snad ani nemůže být šťastnější. Pak všechno ale nabralo strašně rychlý spád…
Zvedl se z koženkové sedačky stojící podél chodby celé natřené na bílo. Divil se a obdivoval sám sebe zároveň, že se mu tento, pro jeho nohy, které se třásly tak, jako by snad byly z rosolu, téměř nadlidský výkon, vůbec podařilo provést. Muž v bílém plášti, právě procházející chodbou, si jej všiml a došlo mu, že tu mladík celou dobu čekal přesně na tuto chvíli - až zpoza bílých dveří vyjde první doktor. Zamířil tedy k černovlasému mladíkovi a jemně jej poplácal po rameni.
,,Neboj se, všechno bude v pořádku," uklidňoval ho. Tohle přesně potřeboval slyšet - to, že bude všechno zase dobré… To, že jí nic není…
Tenkrát mu díky doktorovi spadl obrovský kámen ze srdce. Kdyby tak tehdy alespoň tušil, že tu osvobozující lehkost, která se mu tenkrát rozlila po těle, cítí naposledy. A že je to také naposledy, co za ním doktor přišel s dobrou zprávou…
Hnědá hlína se mu pomalu dostávala za nehty, které do ní zarýval, ramena se chvěla v pravidelném rytmu jeho vzlyků… Už nemohl…
Seděl uprostřed rozkvetlých kopretin a hladil ji ve vlasech. Ležela s hlavou položenou jemu na klíně a naslouchala mu. Vyprávěl jí a nebezpečně se přitom blížil k jejím rtům…
,,A co se stalo pak?" zeptala se nevinně, aby jej na chvilku zdržela.
,,Pak?" ptal se s úsměvem, věděl, o co jí šlo. Skláněl se tak nízko nad ní, že ji lehce šimral na tváři konečky svých černých vlasů.
"Pak…" začal, neměl ale v úmyslu myšlenku dokončit, pouze se lačně vpil do jejích rtů…
Otevřela oči a chvíli se jen tak mlčky dívala do těch jeho. Usmál se na ni. ,,Miluju Tě, Marku."
Tahle věta pro něj znamenala celý svět. Stejně jako ona. Celý se uvnitř rozechvěl a někde v něm vybuchlo hejno motýlů…
,,Taky.. taky Tě miluju…"
,,Proč?" šeptal zoufale, hlas mu přeskakoval. Zabořil hlavu do trávy a otřásal se vzlyky…
Probudil se do krásného rána. Slunce svítilo skrz stonky bělostných kopretin, jejichž hlavičky s lehkostí tančily v jemném větříku. Nádherný den. Obzvlášť, když se probouzíte pod širým nebem mezi kopretinami vedle jedinečného člověka na světě, kterého milujete k zbláznění…
S láskou se nahnul nad svou tmavovlásku a políbil ji na čelo.
,,Miluju Tě" zašeptal jí znovu do snů. Překrásný den, jenomže…
Nehty se zoufale zarývaly stále hloub. Nikdy se ale nedostanou tak hluboko, jak hluboko se mu ona dostala do srdce. To se jim nepodaří…
,,Lásko?" oslovil ji poplašeně. Co se to proboha děje? Vklouzl dlaní do té její. Studila.
,,Lásko, co se…" Jeden pohled mu stačil. Pohled, na který se mu už nikdy nepodaří zapomenout… Na tu andělskou krásu, ležící před ním na trávě… Na tu krásu , která před ním ležela bledá jak nejčistší a nejdražší perla orámovaná tmavou černí havraních per, kterou měly její vlasy…
Pohled na toho anděla, který se právě vracel do nebe…
Roztřásly se mu rty. Nekontrolovatelně. Něco uvnitř něj explodovalo a svíralo jej zároveň, něco se tam utrhlo a zmizelo. A navždy potom zůstala všepohlcující propast, kterou už se mu nepodaří ničím zaplnit… ,,Neee…"
Vzal její hlavu do dlaní a přiložil své čelo na to její. ,,Řekni.. řekni, že to není pravda.. to-to nemůže.. prosím, lásko…" Jeden tekutý křišťál, perla v těle z vody, přesně to, čemu lidé říkají slza, pomalu kanul zpod černočerných řas na její perleťově bledou kůži… Chvěl se. Ne však zimou, kterou sem počal přinášet vítr, ale pláčem. Kdyby alespoň zapomněl .. ne na ni, to ne… ale.. ale na tu bolest .. kdyby.. kdyby..
Z nebe se pomalu začal snášet blahý déšť a vplétal se mu do havraních vlasů. Zvedl na okamžik hlavu a zadíval se do mraků. Třeba.. třeba jej vidí.. Do velkých laních očí mu spadla kapka deště. "Lásko…" zašepotal s očima stále upřenýma k nebi.
Vítr postupně nabíral na síle, až se chudinky kopretiny notně nakláněly k zemi.
,,Miluju Tě, Lásko…" Poslední pohled k nebi, které ronilo slzy. Poslední… pak se otočil a pomalu odhodlával k odchodu. Když už vykročil, rozevřel pomalu dlaň a upustil onu napolo otrhanou kopretinu. Vítr ji jemně unášel v elegantních smyčkách, až dopadla kamsi jemu na záda mezi stébla vlhké trávy.
Tiše si klestil cestu mezi vysokou travou. Mezi travou, do které právě přistálo cosi zářivého jako hvězda, co tehdy padala, když stáli na balkóně. Zůstalo to bez hlesu stát pár milimetrů nad vrcholky stébel trávy, tichounce mávalo křídly a pozorovalo vzdalujícího se mladíka.
Po alabastrové pleti tmavovlásky v bílém rouchu přeběhl úsměv a zpod dlouhých řas se vynořila horká slza…
,,Taky Tě miluju, Marku.."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kattie Kattie | Web | 11. března 2008 v 12:55 | Reagovat

Proč zrovna tohle jméno,vid??,Teda mě to nic nedělá ale co ty....,???

2 Kájka Kájka | Web | 11. března 2008 v 13:41 | Reagovat

.. noo já.. já jsem úplně v háji..  já už nevim... nevim, co mám dělat káto...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama